Lov halibuta

   
(7924) Viewed

Z  Metrovky  Dvoumetrovka J

Mezi „norky“ patřím už čtvrtým rokem a tak je čas podělit se i s ostatními o své zážitky. Ne že by nebylo v  minulých cestách za krásami přírody o čem psát, ale to podstatné už zdokumentovali  ve svých článcích MifakM a Mikulčák (můj o 10 minut starší bratr). Celý průběh naší poslední rybářské výpravy popisovat nebudu a přenechám to těmto dvěma zkušeným pisálkům. Zaměřím se jen na první den, pro mě den s velkým D.

Na naši oblíbenou lokalitu, ostrov Lokta (severní Norsko), jsme přijeli 15.4.2012, přesně dle plánu našeho vrchního plánovače MifakaM. Skládám mu tímto hold a až k zemi se mu klaním, za precizní  přípravu a organizaci celého pobytu. Myslím si, a nejen já, že je ho tu škoda a měl už být dávno na ministerstvu a podílet se na plánování rozpočtu pro příští rok…  I když jsme byli z téměř dvoudenního cestování docela unaveni, tak nikoho z nás nenapadlo skočit do postele. Ani jsme nevybalili všechna zavazadla a už jsme seděli v lodi a mířili vstříc novým rybářským zážitkům.

Celá posádka „chrochtala blahem“, když náš kapitán, asi po hodině jízdy, zastavil na prvním lovném místu. Přestože nebyla ještě žádná ryba na lodi, tak přišla na řadu domácí slivovička a po našem pozdravu „Lokta p…“ jsme hodili nástrahy do vody. Pro mě nezačal lov zcela vydařeně, hned po první náhozu mi zůstala v ruce klička z navijáku. Penn Slammer 460 selhal a já najednou neměl čím chytat.  Naštěstí pro mne, tu byl Mikulčák s jeho maxi výbavou, a tak mi jeden ze svých prutů půjčil se slovy: “Na ten jsem minulý rok chytil toho mýho macka, třeba chytíš většího…“. Zpočátku jsem na něj koukal, jestli to myslí vážně, protože to byl prut nachystaný spíš na lov makrel než na větší ryby, ale jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď.

Jsme zastánci a milovníky lehké přívlače a i když sebou máme i pilkrovací pruty, tak je využíváme jen minimálně. S lehkým a pružným proutkem si přeci jenom líp vychutnáme boj s rybou i menších rozměrů. Proto také většinou chytáme na místech s hloubkou od deseti do čtyřiceti metrů. Na první úlovky jsme nemuseli dlouho čekat a téměř všichni jsme si chytili svou první rybu. Kapitánem toho dne byl Mikulčák a provezl nás několika vytipovanými místy. S umem zkušeného norka nás informoval o hloubce moře a předpokládaném druhu ryb. Když byla na monitoru echolotu tráva, tipoval tresky obecné a s přicházejícím zlomem či horou pak polaky. Pískové lože patřilo výhradně halibutům. Jeho předpověď se ukázala ve většině případů jako správná. Se změnou lovného místa jsme měnili i nástrahy. Tresky obecné braly téměř na vše, ovšem treska  polak měla v oblibě zoomy tmavé barvy s délkou kolem patnácti centimetrů. Na halibuty platila černá gumová rybka nebo zoom téže barvy větších rozměrů. 

První platýs zabral Dědovi, a i když nebyl nijak veliký (něco kolem 60 cm), tak jsme z něj měli všichni velkou radost.  Následovala gratulace, předání poháru za prvního chyceného halibuta a samozřejmě přípitek chlebem (tak říkáme slivovici). První den na moři a hned takový úlovek, to je pěkný začátek, říkali jsme si… Ryby opravdu brali a za pár hodin jsme měli bednu  polaků a obecňaček nad 70 cm. Kolem třetí hodiny odpolední jsme zamířili na naše dosud nejúspěšnější místo, námi nazývané „halibut bulvár“. Minulý rok tam Mikulčák vytáhl nádherný kousek halibuta dlouhý 161cm a tak nasadil laťku velmi, velmi vysoko. Je to menší písková plotna s hloubkou kolem dvaceti metrů, tudíž ideální pro lehkou vláčku. Ovšem pokud jsou větší vlny anebo silnější spodní proudy, tak je velmi těžké se udržet na místě delší dobu, natož tak dostat nástrahu až na dno. A to byl problém i tohoto dne. Po několika marných pokusech jsme se rozhodli pro ukotvení. Odhadli jsme místo asi 50 metrů nad námi požadovaným lovištěm a kotvu spustili.  Měli jsme štěstí a vlny nás odnesly přímo nad bulvárek. Sonar ukazoval písek a hloubku 22 metrů. Pokud by tady přišel záběr, pak to bude určitě halibut, říkali jsme si.  Jenže záběr nepřicházel a nepomohla ani změna nástrahy. Zkoušeli jsme všechno možné, ale jako by tam žádná ryba nežila. Mikulčák zkoušel i pilkrovací prut s velkou gumovou nástrahou Roibait 250g, kterou dostal na Vánoce, ale ani ťuk.  Asi po hodině rybaření bez záběru zavelel  MifakM  k návratu na chatu: „ Poslední  nához a balíme to“. Když poslední, tak poslední, řekl jsem si.  Vyměnil jsem nástrahu a místo černé gumy dal černozeleného dvaceticentimetrového  zooma, kterého jsem si vyptal od Ganji.  Změnil jsem i svoje místo a poslední nához udělal na druhé straně lodi, těsně vedle Dědy. Cítil jsem, jak nástraha dopadla na dno, a během vteřiny následoval razantní záběr. Ani jsem nemusel příliš sekat, poněvadž prut byl v  momentě jako luk.  “Je tam“, zakřičel jsem.  Nikdo na lodi nepochyboval o tom, že to je to halibut.

„Jak je velký?“, zazněla otázka, už ani nevím od koho. „Tak 90, možná metr“, odvětil jsem. Ryba se zdála klidná, jako kdyby ani necítila háček v tlamě. Po pár minutách jsem ovšem změnil názor a zvýšil odhadovanou délku na 140 cm. To už všichni vytáhli své nástrahy z vody, jen Mikulčák nechal svého Roibaita pohupovat těsně pod hladinou. Následovalo nekonečné zdolávání a boj o každý centimetr pletenky. Ryba si se mnou dělala, co chtěla a asi po půlhodině se uchýlila k odpočinku a zalehla. Zkoušel jsem s ní pohnout, ale marně. Po čtvrt hodince marného snažení jsem měl dojem, že snad držím za dno a tak jsem oslovil našeho dosavadního Halibutmena: „Zkus, jestli tam ještě je“. Mikulčák vzal prut do ruky a po chvíli mi ho vrátil s radostným konstatováním: „Máš ho tam a je větší než ten můj“. Nevím přesně, jak to dokázal, ale halibut se rozjel.  Měl jsem velké štěstí, že si to nenamířil někam na hloubku, protože tam bych neměl s touto výbavou sebemenší šanci. I tak, pletenka mizela z cívky a v jednom okamžiku tam zbývalo sotva dvacet metrů. To už mi „trčela vyplašenka z kapsy“. Na alternativu úplného vymotání šňůry jsme však také byli připraveni, naštěstí prut k tomu určený jsme nemuseli použít.

Kapitán dál vytrvale jezdil za rybou dle mých pokynů a po hodině jsme ho konečně uviděli. Asi metr pod hladinou se objevil velký černý stín. „Ty kráso“, pronesl Kasanova. Odhadli jsme ho na 180, možná i víc. Jako každý správný halibut, tak i tento mi ukázal svou sílu a nezadržitelně se rozjel. Naviják (Shimano Nexave 4000FC), prut (Shimano force master 50-100g)i pletená šňůra (nosnost do třiceti liber) měli co dělat, aby vydrželi ten tah. Začínal jsem cítit únavu a ruce mě bolely, jako by měly za sebou náročnou šichtu na šachtě. Střídání levé a pravé ruky se stalo nutností. I v takové chvíli zbyl čas na legraci, to když se mě bratr zeptal, jestli nechci vystřídat…

Svou životní rybu jsem opět spatřil za další hodinku unavujícího boje. Přeci jenom halibutovi šlo o život, a tak dělal vše pro to, aby si zachránil holou kůži.  Následovala jeho další jízda, tentokrát však pod samotnou loď. Hlavně, aby se nezamotal do lodního šroubu, pomyslel jsem si. Tam se naštěstí nedostal, protože mu stál v cestě bratrův Roibait a napíchnul se na něj. Zprvu se mi Mikulčák omlouval a nadával sám sobě za svou nedbalost. Jak se později ukázalo, tak se jeho chyba stala výhodou a já měl rybu pojištěnou na dalším prutu, ovšem už ze sedmdesáti librovou pletenkou. Spolu s bráchou jsme s ním ještě asi 10 minut bojovali a náramně si to užívali. Když už bylo vidět, že je halibut se silami na dně, přišla velká a důležitá chvíle pro Mikulčáka a pro jeho po domácku vyrobený vylovovací gaf na laně.  Nedovedu si představit, jak bychom si s tímto obrem poradili bez této pomůcky. Samotné gafování bylo provedeno na jedničku. To co následovalo, byl nepopsatelný zážitek. Halibut posbíral všechny síly a rozhodl se pro poslední zoufalý odpor. Voda stříkala všemi směry a Mikulčák držel lano ze všech sil. I tak mu ryba pár metrů lana sebrala a byl to trošku zázrak, že neměl spálené dlaně. Poté jsme s Dědou odložili pruty a přispěchali mu na pomoc. Síla ryby byla úžasná a mával tam s námi jako s loutkami. Po chvíli však svůj boj o život vzdal a my začali řešit problém, jak s ním na palubu. Pro jistotu mu dal MifakM smyčku kolem ocasu. Po delším laborování jsme se rozhodli pro vytažení za lano s gafem a ve čtyřech se nám ho podařilo na první pokus přetáhnout přes bok lodi. Najednou mi dvoumetrový macek ležel u nohou a já cítil ten nepopsatelný pocit rybářského štěstí. Tak pro Tebe jsem kluku přijel, blesklo mi hlavou. Euforie z úlovku byla vidět i u zbytku posádky, zvláště pak u Mikulčáka. Po gratulacích úspěšnému lovci následovalo důkladné přeměření úlovku, kde můj kalibrovaný metr ukázal délku 206cm. Váhu jsme odhadli kolem 100 kilo. Následně MifakM navrhl změnu mého nicku z Metrovky na Dvoumetrovka. Znělo to dobře a dokonce jsem o tom i chvíli uvažoval… Cesta k chatě byla veselá. Nechyběly přípitky tolik oblíbeným chlebem a různé publikovatelné i nepublikovatelné komentáře posádky.

Při vytahování halibuta z lodi a následné přepravě do filetárny jsme se taky pěkně, ale příjemně zapotily. Po zavěšení úlovku na trám sto let staré chaloupky jsme měli trochu obavy o nosnost její konstrukce. Zbytečně. Jako slabý článek se pak ukázal provaz, na kterém byla ryba zavěšena. Nevydržel váhu ryby a po chvíli praskl. Trochu jsme se divili, že ten pád podlaha chajdaloupky vydržela. Vyfotit jsme se však stihli. Pro podobnou příležitost si Mikulčák přivezl láhev whisky, kterou mi následně věnoval a neváhal se při tom přede mnou až k zemi poklonit. Taktéž mi předal náš putovní titul Halibutmen.

Nikdy předtím jsem platýse nefiletoval, ale díky bratrovým radám jsem měl práci za hodinu hotovou. Vážení úlovku v celku nepřicházelo v úvahu, poněvadž ani pan domácí neměl vhodný přístroj. Museli jsme proto použít váhu do 40kg, kterou měl Mikulčák a postupně zapisovat hodnoty na stěnu filetárny. Součet nám ukázal hmotnost 115kg, přičemž jenom samotná hlava vážila 27kg. I když láhev Tullamorky  ukázala své dno už ve filetárně, tak jsme hlavní oslavu úlovku nechali na následující den. Přeci jenom jsme byli všichni po cestě a tak náročném rybolovu značně unaveni…

Co říci na závěr? Dát nějaké rady nebo triky na podobný úlovek? Určitě by to šlo, ale je to na delší povídání. Chce to mít hlavně moře rybářského štěstí.  Pravda, je to také o vedení nástrahy, výběru vhodné lokality a dobrého lovného místa, možná i druhu návnady. Své o tom ví bratr Mikulčák, který má určitě víc rybářských zkušeností, lepší výbavu a i vedení nástrahy ovládá bravurně. Přesto se mu letos nepodařilo chytit žádného slušného halibuta, což ho po jeho loňském úspěchu určitě hodně zamrzelo. Ale není každý den posvícení a třeba já budu příští rok paběrkovat a tiše závidět…

Šťastný lovec Rudolf Tvarog –Metrovka